„Jestli chceš začít sousedskou válku, počkej aspoň do pondělí,“ poznamenal manžel, když mě v sobotu večer našel u kuchyňského stolu s kartonem, pravítkem a černým fixem.

„Žádná válka nebude.“

Podíval se na nápis, který jsem právě dokončovala.

„Tím si nejsem úplně jistý.“

Ani já si nebyla jistá. Po třech týdnech přehlížených proseb jsem ale chtěla, aby sousedka konečně pochopila, jak její každodenní zvyk vypadá z naší strany plotu.

Jmenovala se Radka a nastěhovala se do vedlejšího domu začátkem léta. Byla přibližně v mém věku, měla hlasitý smích a zahradu upravenou tak pečlivě, že na ní snad ani plevel neměl odvahu vyrůst.

První den nám přinesla meruňky. Druhý den si půjčila prodlužovačku. Třetí den natáhla prádelní šňůru mezi dvěma sloupky u společného plotu.

Přímo před oknem našich synů.

Samotné prádlo mi nevadilo. Doma jsme také neměli sušičku a dobře jsem věděla, kolik místa zabere jedna várka ručníků. Jenže Radčina šňůra byla tak blízko, že při větru rukávy košil sahaly téměř k našemu parapetu.

A nejčastěji tam viselo spodní prádlo.

Kluci se nejdřív smáli. Potom si zvykli. Mně však vadilo hlavně to, že jsem každé ráno automaticky zatahovala závěsy v pokoji, který jsme vybrali právě kvůli světlu.

Jednou jsem Radku oslovila, když zalévala záhon.

„Nemohla bys šňůru posunout kousek dál? Když fouká, máme tvoje prádlo skoro v okně.“

„Jasně, podívám se na to,“ odpověděla.

Nepodívala.

Podruhé řekla, že u terasy by jí prádlo překáželo při posezení. Potřetí se zasmála.

„Prosím tě, jsou to jen kalhotky. Kluci z toho žádnou újmu mít nebudou.“

„O to nejde.“

Jenže ona už otočila hadici k růžím a náš rozhovor tím skončil.

Začala jsem si v hlavě připravovat stále ostřejší odpovědi. Při mytí nádobí jsem vedla celé hádky, ve kterých Radka konečně uznala, že mám pravdu. Ve skutečnosti jsem ji při setkání sotva pozdravila.

Pak nastala sobota, kdy jsme v dětském pokoji montovali nový psací stůl.

Manžel otevřel okno, aby vyvětral. Chvíli nato vítr přitiskl k síti proti hmyzu mokrou podprsenku. Starší syn vyprskl smíchy a mladší prohlásil, že máme nový závěs.

Manžel ji opatrně odsunul násadou od smetáčku.

Já se nesmála.

Večer jsem vytáhla karton.

Můj první nápad byl nepříjemný. Chtěla jsem napsat něco o bezplatné výstavě spodního prádla. Když jsem si ale větu přečetla, představila jsem si, jak kolem půjde Radčina dcera. Papír jsem otočila.

Neměla jsem v úmyslu nikoho zesměšnit. Chtěla jsem zpátky obyčejný výhled z okna.

Nakonec na kartonu stálo:

Tady jsme si chtěli dát ranní kávu.
Zkusíme najít místo pro obojí?

Manžel si nápis přečetl podruhé.

„A kde je to překvapení?“

Ukázala jsem na dva zahradní stolky připravené u dveří.

V neděli jsem vstala dřív než všichni ostatní. Pod okno dětského pokoje jsem postavila malý stolek a dvě židle. Na stolek přišla konvice kávy, dva hrnky a talíř s ještě teplými koláčky.

Kartónovou ceduli jsem opřela o květináč směrem k sousedčině zahradě.

Pak jsem si sedla.

Kolem osmé Radka vyšla z domu s košem prádla. Měla na sobě staré tričko a vlasy stažené do nedbalého uzlu. Zamířila ke šňůře, přečetla si ceduli a zůstala stát.

Podívala se na hrnky, potom na mě.

„To je nějaká demonstrace?“

„Snídaně,“ odpověděla jsem. „Jestli máš deset minut.“

Chvíli jsem si myslela, že odejde. Místo toho položila koš vedle schodu.

„A ta cedule?“

„Abych to zase nevysvětlila špatně.“

Přišla k brance a já jí otevřela.

Sedla si naproti mně, ale po hrnku nesáhla. Očima přejela šňůru, naše okno a vzdálenost mezi nimi. Z mé židle visely její ponožky přesně uprostřed výhledu.

„Aha,“ řekla.

To jediné slovo mě překvapilo víc než cokoli dalšího.

Radka se naklonila trochu doprava. Pak doleva.

„Já jsem si myslela, že je mezi tím víc místa.“

„Od tvého domu to tak možná vypadá.“

„Ty opravdu každé ráno zatahuješ?“

Přikývla jsem.

Vzala hrnek do rukou.

„Já myslela, že ti vadí, co tam věším. Že mi chceš určovat, co smím dělat na vlastní zahradě.“

„Chci otevřít klukům okno. A nechci ti přitom shazovat prádlo.“

Na chvíli jsme obě zmlkly. Z domu se ozval dupot a v okně se objevila rozcuchaná hlava mladšího syna.

„Mami, ty snídáš se sousedkou?“

„Ano.“

Rozhlédl se po stole.

„Zbyly koláče?“

Radka se poprvé zasmála tak, že mi její smích nebyl protivný.

Po snídani jsme přešly do její zahrady. Ukázala mi místo u terasy, kam původně chtěla dát šňůru. Dva sloupky tam skutečně překážely průchodu.

Pak jsme obešly záhon a všimly si úzkého pruhu podél zadní zdi. Radka ho používala k odkládání prázdných květináčů.

„Sem by se vešel sušák,“ řekla jsem.

„Vešel. Jen jsem ho ještě nekoupila.“

Změřily jsme prostor krejčovským metrem, který přinesla z domu. Manžel později pomohl přesunout jeden sloupek. Druhý zůstal, ale nová šňůra teď vedla směrem od našeho okna.

Nebyla potřeba velká stavba ani další hádka. Stačilo uklidit květináče a věnovat tomu půl hodiny.

Večer Radka zazvonila s našimi umytými hrnky.

„Tu ceduli jsi mohla dát na plot už před týdnem,“ řekla.

„Před týdnem by na ní stálo něco horšího.“

Pousmála se.

„Tak ještě že jsi počkala.“

Druhý den jsem otevřela závěsy a nechala je roztažené. Na parapetu leželo světlo, venku se hýbaly listy a nikde před oknem nevisel mokrý kus oblečení.

O týden později mi Radka zavolala přes plot, že se chystá bouřka a na zahradě nám zůstaly polštáře.

Odnesly jsme je pod střechu společně. Než začalo pršet, stihly jsme i její pyykki.

Tentokrát jsem si při pohledu na koš prádla nevzpomněla na žádnou z těch hádek, které jsem dřív vedla sama v kuchyni. Jen jsem jí podala poslední kolíček a zavřela za námi dveře.